Odpustit se vyplácí

14:27 15. října 2014

Možná s tím spousta z Vás nesouhlasí, možná si říkáte, že si někteří Vaše neodpuštění zaslouží, možná si říkáte, proč bych mu měla odpouštět, když on/a mi tak ublížil/a. Proč bych já měl/a být ten/ta "splachovací"?

Odpuštění je podle mě jedna z nejvíc záhadných a těžkých věcí v životě, možná proto, že jsem si sama nebyla jistá, co to vlastně je. Znamená odpuštění to, že mi "čas zahojí rány" a pak jsem možná schopná být ve stejné místnosti jako ten člověk. Nebo to znamená, že se rozhodnu a v tu chvíli mě vše přestane bolet? To přece není možné.


Já si myslím, že opravdové odpuštění znamená, když dokážu s upřímným srdcem odpustit při tom, co právě trpím. Cítit bolest a přesto odpustit. To je podle mě odpuštění.

(Pozor! Opravdu tím nemyslím, že bychom si měli nechat ubližovat, ať fyzicky, tak psychicky! Jen vím, že se takové věci dějí. Odpuštění neznamená zapomenutí!)

Jsem si jistá, že čas rány zahojí, ale myslím si, že to spíš znamená, že tu onu myšlenku potlačíme. Potlačíme ji někam dozadu, kde možná sem tam vykoukne, popláčeme si a zase zatlačíme.

Ale to nám přece nedá tu úžasnou svobodu odpuštění. A to je to, proč se, podle mě, vyplácí odpouštět. Jakákoli hořkost, smutek a nenávist směrem k tomu dotyčnému zmizí.

Jsem křesťanka a věřím, že ve sto procentech mých odpuštění musel úžasným způsobem pracovat Bůh, protože já bych toho sama ze sebe nebyla schopná. Věřím, že Ježíš přišel sem na svět a trpěl a zemřel za nás na kříži, zatímco jsme pořád byli hříšníci. To je dost hustý a velký odpuštění, díky kterýmu vím, že Ježíš je Bohem!! Mně bylo odpuštěno tak velkým způsobem, že teď jakékoli moje odpuštění ve srovnání nic. Ale pro mě často velkým bojem.

Někdy ze své temné komůrky, tam vzadu, pomalu vytahuju právě ty věci, které už tam nějakou tu chvilku hnijí a potřebují být odpuštěny. Není to lehký, ale vyplácí se to.

Vím, že si teď asi říkáte: "Mladá holka, ta ještě žádný pořádný trápení nezažila, až ublíží jejímu dítěti, pak ať dělá chytrou." A na to chci jen říct, že máte pravdu, že si některé věci nedokážu pořádně představit, ale i přesto jsem slyšela od svých přátel takové příběhy, ze kterých se mi zvedal žaludek a příběh byl zakončen právě větou: "Odpustila jsem mu!".

A tak můžu jenom doufat a modlit se, že až budu mít opravdu těžkou situaci, budu moct odpustit.

Vím, že toto téma samo o sobě vyvolává velkou spoustu dalších nezodpovězených otázek a budu ráda, když je položíte, i když si nejsem jistá, jestli je zrovna já budu sto odpovědět.:)

Pro anglicky rozumějící doporučuju: http://ajourneyonthetrail.wordpress.com/

You Might Also Like

0 komentářů